Družice Sentinel zachytily zrození obřího ledovce

Puklina byla poprvé zaznamenána před několika lety, ale až do ledna 2016 se zdála se stabilní. Pak se začala rychle prodlužovat.

Například v lednu 2017 se rozšířila o dalších 20 km, čímž dosáhla celkové délky 175 km.

Po několika týdnech klidu se prasklina rozšířila na konci května o dalších 16 km. A do konce června se opět prodloužila.

Co ale bylo důležitější: jak se prasklina prodlužovala, zamířila k okraji ledovce. Do té doby probíhala paralelně s ním a víceméně kopírovala břeh Weddellova moře.

Na počátku července zbývalo jen několik kilometrů mezi prasklinou a oceánem, které držely ledovou hmotu. Bylo jasné, že se osud šelfu zpečetil.

Vědci z projektu MIDAS, což je antarktické výzkumné konsorcium vedené britskou Swansea University, využili radarové snímky z mise GMES/Copernicus Sentinel-1, aby měli přehled o rychle se měnící situaci.

Protože Antarktida směřuje do tmavých zimních měsíců, jsou radarové snímky nezastupitelné. Kromě toho, že jde o odlehlou oblast, radarové snímky jsou k dispozici bez ohledu na to, zdali je tma nebo špatné počasí.

Vedoucí projetu MIDAS Adrian Luckman k tomu uvádí: „Aktuální vývoj v družicových systémech jako je Sentinel-1 výrazně zlepšuje naši schopnost monitorovat události jako je tato.“

Noel Gourmelen z Edinburghské univerzity k tomu dodává: „Použili jsme informace z mise ESA CryoSar, která nese radarový výškoměr pro měření síly ledového příkrovu, s jejíž pomocí jsme odhalili prasklinu o síle několika desítek metrů.“

Jak se dalo očekávat, část ledovce Larsen C o ploše přes 6000 kilometrů čtverečních se nakonec odlomila coby součást přirozeného cyklu obměny ledovců. Obří ledovec má hmotnost miliónu miliónů tun a obsahuje stejné množství vody jako jezero Ontario.

„Očekávali jsme to už několik měsíců, ale rychlost finální odtržení byla velkým překvapením. Budeme pokračovat v monitorování toho, jaký bude mít odtržení dopad na vlastní šelf Larsen C. Stejně tak budeme sledovat i vlastní obří ledovec,“ dodává profesor Luckman.

Vývoj týkající se ledovce je obtížné předpovídat. Může v oblasti zůstat třeba i několik desítek let. Pokud se ale rozpadne na menší části, některé z nich mohou driftovat na sever do teplejších vod. Protože ledovec už nyní pluje, nemá a nebude mít žádný vliv na mořskou hladinu.

S oddělením ledovce přišla oblast o zhruba 10 procent ledu.

Ztráta tak velkého množství je zajímavá, protože tyto okraje hrají důležitou roli jako opěrné body zbývajících částí ledovců, které postupně „tečou“ k moři. Právě dlouhé roky tvořené okraje tento tok zpomalují.

Předchozí události více na sever na šelfech Larsen A a B, které pozorovaly družice ESA ERS a Envisat, indikují, že když je velká část kraje ztracena, tok ledovců se zrychlí. To pak má podíl na růstu hladiny moří.

Díky evropskému programu monitorování životního prostředí GMES/Copernicus máme k dispozici družice Sentinel, které nás zásobují základními informacemi o tom, co se na naší planetě děje. To je obzvláště důležité při monitorování vzdálených a nedostupných regionů jako jsou třeba polární oblasti.

Mark Drinkwater z ESA k tomu uvádí: „Mít k dispozici družice systému GMES/Copernicus v kombinaci s výzkumnými misemi jako CryoSat je důležité pro monitorování změn objemu ledu v reakci na oteplování klimatu.“

„Kromě toho kombinace celoročních dat z těchto družicových nástrojů poskytuje kritické informace o tom, jak chápat vznik trhlin v šelfech a změny v dynamické integritě antarktických ledovců.“